Nic než prach, kterým jsme

Nic než prach, kterým jsme.
Mrtvo tak, že i pavouci to vzdali.

Jako minulý život poskládaný do krabice,
mech na betonu, depresivní jak prach na půdě.
Poprvé, podruhé a do třetice.

Napiš mi báseň, nebo aspoň verš.
A zarecituj mi je pod oknem.

Budu se blaženě červenat a uvěřím, že jsem tvůj svět.

Dnešní den nebyl podle plánu,
stejně jako poslední týden, rok, pět.

Pořád tomu nemůžu uvěřit,
možná se to nestalo.
Jenom když chci přepnout, najednou nejde to.

Všichni mluví a mají plno slov,
a slyším to znovu a mám toho skoro dost.

Chci pryč a už se neohlížet,
ať se problémy přeženou.

Jenomže stejně tak vím,
že tu dál zůstanou se mnou.

Až do konce dnů, až do konce věků.
Času mnoho nezbývá, protože se nořím v prachu.

Který se dýchat nedá.
Nebe stojí nade mnou a čeká.

Řekla jsem ano, řekla jsem ne.
Řekla jsem možná a možná spíš ne.

V tichu hvězdných nocí hledím vzhůru a mrkám na hvězdy,
vyhlížím milence nebo aspoň jejich odlesky.

Skutečné i snivé,
marnivé i lživé.

A nakonec padám až na dno,
život mě odrazí a já letím zpět.

Do zmatků, smíchu,
slz i vyčerpání.
Do radosti, šílenství
a radostného očekávání.

Napiš mi báseň a zarecituj pod oknem,
já blahem se rozplynu a budu tvým snem.

Každý z těch veršů má jiný náboj.
Nádech, dech a jiskru. Tempo, cit a uzel.
Přemýšlím o tobě a o mě.

Na nic jsem nepřišla, protože je to o ničem.

Ráno se probudím a všechno bude v pohodě.
Zase si nasadím svoji masku, tu kterou nosím už řadu let.

Je lehká a skoro pravdivá, nemluví sprostě a je důvěřivá.
Tak má vypadat, tak se má zdát.
Jen málo lidí skrz ni přenese zrak,
přitom ji občas zapomenu nebo sundávám.

Jak rozbijem si tlamu, dál se žít nedá.
Romeo s Julií jsou mrtví,
my, ač stále žíví, jsme uvnitř stejní.