Zjevení na kolejích

Literatura - Povídky Humorné Zjevení na kolejích

8. října 2018, 18:05,

Vítr si pohrával se záclonkou s výšivkou ČD, dírou v ní pronikaly paprsky zapadajícího slunce na spícího Macha. Sam se určitě nevykláněl z okna.

"Stejně to je asi jenom skvrna, je to prostě rozmazaná fotka. Přece v tom lomu..."

Ne, že by Klářin hlas nebyl normálně vysoký, ale z posledního slova nedokončené věty by klukům zalehly uši. Tedy kdyby jej nepřerušil nesnesitelný skřípot. Mohutná železná konstrukce vlaku sovětské výroby sebou náhle cukla. Nejdříve chlouba železniční dopravy osmdesátých let jen zavrávorala a poté pokračovala výrazně nižší rychlostí. Mach se konečně poprvé za jízdu probudil a první co uviděl byl svůj 1 den starý fotoaparát Nikon. Tedy přesněji jeho zbytky, jak se spolu s jeho kapesní svítilnou otřel o protější stěnu kupé.

Skupinka průzkumníků si vyměnila překvapené pohledy. "Já vám říkal, měli jsme jet Student Agency", snažil se zavtipkovat Sam. Podařilo se mu to jen částečně, Kláře zacukaly koutky, ale Mach jej ani neslyšel, skládající své Nikon puzzle. Z rádia na malém stolku, které se jako by zázrakem jen překotilo, zněla nějaká rocková pecka, hrubý hlas zrovna křičel "I say, smash, smash, smash the radioooooo".

V tu chvíli se rádio zvedlo, proletělo vzduchem a skupinka neslyšící nic jiného než skřípání pozorovala, jak se "bez zvuku" rozletělo o dveře a vylétlo z něj několik tužkových baterií. Za rádiem během okamžiku letěl tenisový míček. A za míčkem bílý teriér s vyplazeným jazykem. Toho naštěstí již nepoháněla odstředivá síla, nýbrž síla mnohem silnější, nadšení psa z právě hozené hračky.

"Né, Falko, k noze!", volala svého miláčka Klára a dobře udělala. Vlak už totiž zas křičel, kroutil se ještě více než předtím a do oken se dral štiplavý kouř, jako by to byl ocelový drak.

"Aaaaaaa", komentovala dopravní situaci Klára, neskrývající zděšení z kvality jízdy.

"To bude v pohodě, hele, zavolám pomoc. Koukej." Sam zatáhl za páčku označenou napůl sloupnutým štítkem "Pomoc", která mu ovšem zůstala v ruce i s kusem mechanismu. Na tom se poodhalil nápis "Low qwality".

"Aaaaaaa", pokračovala Klára. Tedy kluci si mysleli, že pokračuje, protože měla otevřenou pusu dokořán a přes skřípění brzd nebylo nic slyšel. Po dlouhých vteřinách se rozhostilo hluboké ticho. Najednou vše stálo na místě. Průzkumníci stáli nehybně jako sochy, dívající se jeden na druhého. Nehybnou scénu narušoval jen Falko, který se nechápavě drbal na boku a oči mu nenápadně tikaly směrem k tenisáku. Všudypřítomná vůně spáleného železa napovídala, že tohle je trochu neobvyklé i na národního dopravce...


O chvíli dříve...

Lidi obvykle nebaví sedět hodiny na jednom místě. Pepa měl ovšem ze sezení u televize perfektní praxi, jak i uvedl ve svém životopisu do přílohy A2, formuláře 3 Žádosti o práci strojvedoucího vlaků jakosti 2 a 3. Pepa prostě nebyl jako ostatní lidé. Někdy si jeho kolegové dokonce mysleli, že ani není člověk, kvůli jeho... zažívacím, trávicím... plyno-... strojvůdcovským dovednostem.

Bylo něco kolem 18:00. Rozléhalo se to všude kolem. Marek to příšerné pískání již nemohl vydržet. Jako by se mu vyškrabovalo do mozkové kůry, zvuk skřípající křídy o tabuli, polystyrenu o sklo, jako by celý vlak rezonoval tím strašným zvukem. "Musíš si pořád pískat tu jednu pitomou písničku, Pepo?!", vychrlil, a až podle reakce kolegy pro dnešní směnu si uvědomil, že už mu řekl i pár vlídnějších slov. Pak se vrátil k pozorování vteřinové ručičky svých hodinek Casio, pomalu se šourala mezi jedenáctkou a dvanáctkou. Bylo dokonce přesně 18:00. Pepa pokrčil rameny a zakousl se tedy raději do sendviče s vajíčkem. V kabině strojvedoucích bylo otevřené okno, protože ty plyn... protože ještě nebyla taková zima.

A pak se to stalo. Znuděný Marek, čistící své brýle, pomalu zjišťuje, že skvrna před ním není na jeho brýlích. V tu chvíli se už Pepa natahoval po nouzové brzdě, protože ta běžná byla v Rusku na reklamaci. Srdce buší a okamžik se láme na malé fragmenty. Pepa omdlévá. Na kolejích opravdu někdo stojí. Předtím tam byla jen skvrna. Jako by se tam najednou objevil... Markovi krev tuhne v žilách, to přece není možné, vypadá to skoro jako by ten člověk neměl... Marek se raději rozhodl následovat svého kolegu do říše bezvědomí.


Místnost, ve které se nacházíš, vypadá spíše jako pokoj po výbuchu bomby než jako vlakové kupé. Cesta ubíhala totiž tak rychle, že jste v zápalu nudy spolu s Klárou stihli z batohů vybalit kde co, jen abyste se alespoň na chvíli zabavili. Po celé podlaze je poházené rozšlapané jídlo, v koutě pod věšáky na oblečení je napadaných několik společenských her. Pod dveřmi leží ještě poměrně zachovalé rádio. Přes okno dveří vidíš do protějšího kupé, jak tam žena v náručí kolébá děcko. Naproti tobě na posteli Mach kolébá v náručí fotoaparát Nikon, oblepený obvazem a náplastí. Až teď jsi si to uvědomil, kde je Klára?! S hrůzou zjišťuješ, že zmizela z kupé a... ne, támhle je, stojí vedle tebe. No co, jsi ještě v šoku.

Co bys udělal/a ty? To si budeš moci vyzkoušet v textové hře, ze které tento úvodní text pochází. Již brzy na sumenimesta.cz. Stay tuned!


 

 

Článek pro vás napsal David Čápka
Avatar
Jak se ti líbí článek?
Ještě nikdo nehodnotil, buď první!
Autor je profesně spisovatelem odborné literatury.
Miniatura
Všechny články v sekci
Povídky - Humorné
Aktivity (2)

 

 

Komentáře

Děláme co je v našich silách, aby byly zdejší diskuze co nejkvalitnější. Proto do nich také mohou přispívat pouze registrovaní členové. Pro zapojení do diskuze se přihlas. Pokud ještě nemáš účet, zaregistruj se, je to zdarma.

Zatím nikdo nevložil komentář - buď první!