Beatrix, už ne tak moc v klidu... kapitola 11

Ještě jednou jsem se ve vstupní hale prohlédla v zrcadle. Zase jdu pozdě! řekla jsem si a rychle vyšla ven. Při čekání na výtah se mi podařilo si rozbít zip na kabelce! Sjela jsem do garáže a nasedla do auta. Ve společenském oblečení se moc dobře neřídilo. Sako jsem ze sebe servala ještě v garáži.
„Nejde o život, uklidni se." říkala jsem si, když jsem odjížděla. „Když to nestihneš, tak se vrátíš." Ten kopec jsem snad sletěla a i nábřeží jsem projela rychle. Když jsem byla u divadla, z nějakého důvodu jsem jela vlevo a ne vpravo jako vždycky. A na semaforu jsem zjistila, že cesta je rozkopaná a já se tam nedostanu včas.
„Tak to máš vyřešený." řekl hlas v mojí hlavě. Teď si můžu užít výhled na noční město. Kličkovala jsem uličkami kolem hlavní třídy, muzea a nakonec znovu kolem řeky. A už jsem byla skoro na zpáteční cestě, když kolona aut popojížděla. A že to normálně nedělám když řídím, chytla jsem mobil a podívala se, kolik je hodin. A najednou lehký náraz zepředu. Skoro jsem předtím stála, ale náraz to byl.
„Do prdele!" projelo mi hlavou a okamžitě jsem zamkla mobil a snažila se tvářit, že jsem ho rozhodně nedržela, ba ani do něj nečuměla... Z historického autíčka přede mnou vyskočit sympatický chlápek.
„Promiňte, já se omlouvám." řekla jsem.
„Jo jo, jenom trochu couvněte, ať se na to můžu líp podívat." Úplně vyvedená z míry jsem udělala, co chtěl. V reflektoru mých světel se podíval na svoje auto, potom na moje a potom přešel k okýnku.
„Máte škodu?" zeptala jsem se.
„Vypadá to, že já nic nemám a vy taky ne. Byla to docela pecka, ale nic tam není."
„Dobře, děkuju."
„Jo jo, dobrou noc." řekl klidně, mávnul na mě a odjel.
Byla jsem tak perplex, že jsem ani nepostřehla kterým směrem.
„Mobil v ruce, ty krávo!" nadávala jsem si, totálně otřesená.
...
A potom jsem se vrátila domů. Dojela jsem do garáže velice volným tempem a ještě volnějším jsem zaparkovala, vystoupila a zamkla auto. Přešla jsem k předku auta a zkoumala škody.
To, co na první pohled asi vypadalo jako žádná škoda, vypadalo na ten druhý jako povolený nárazník kolem značky. A taky jsem přišla na důvod, proč se zbláznil parkovací asistent. Jednoduše proto, že čidlo bylo zakryté vyskočeným nárazníkem. Asi deset vteřin jsem se to snažila spravit. Potom jsem radši přestala, z hrůzy, že bych to mohla zkazit ještě víc.
Odemkla jsem dveře bytu a strávila hodinku a půl, než se vrátil domů Colin tím, že jsem chodila od ničeho k ničemu, úpěla a vzdychala. Dokonce jsem do sebe kopla dva panáky v domnění, že mě vyprostí z toho hrozného šoku. Stejně to nepomohlo.
Celé mi to připadalo jako bizardní fikce! Čím dýl jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem měla pocit, že se to ani nestalo. Ale vždycky mě do reality vrátilo ostré vědomí, že mám v garáži bouchlé auto.
A potom konečně zarachotily klíče v zámku.
„Ahoj!" ozvalo se ode dveří.
„Ahoj!" zavolala jsem zpátky.
Asi po pěti minutách přišel Colin za mnou do kuchyně. Až do poslední chvíle jsem stála opřená o kuchyňskou linku a snažila se vymyslet, jak mu asi tak řeknu, že jsem ťukla jeho auto.
Samozřejmě jsem se snažila tvářit, že se vůbec nic nestalo a v momentě kdy vešel, jsem ho zahrnula tím nejkřečovitějším úsměvem, jaký kdy na mě viděl. Tady nešlo o život. Jenom o takovou drobnost, jako že jsem úplně pitomá a teď, potom co jsem vžycky pohrdala všemi těmi „blbkami", které nabořily auto a teď si to potřebují vyžehlit u manžela, se mi v hlavě ozýval hlásek, který říkal:„No vidíš, tak teď už jsi jako ony! A máš to!"
Colin si samozřejmě okamžitě všiml, že je něco jinak.
„Bee, je všechno v pořádku?"
Čuměla jsem jinam a nepřesvědčivě zamručela:„M-hmm."
Jenomže to už stál vedle mě, otáčel proti sobě a zvedal bradu, aby mě mohl políbit.
A moje tělo mě samozřejmě prozradilo.
„Vážně jsi v pořádku?" zeptal se.
Napadla mě drzá odpověď, že „já ano"...
„Jo, jasně..." řekla jsem tenounkým hláskem.
Viděla jsem, jak Colin horečně přemýšlí, jestli na tom může mít nějaký podíl a viděla jsem, že na nic nepřišel. Znovu mě políbil a potom skoro laškovně řekl:„Tak cos provedla?"
Přivřela jsem oči a přiškrceně řekla:„Ťukla jsem auto..."
Nastalo ticho... „Moc?"
„Trochu."
„M-hm." zhodnotil Colin a potom se usmál:„Už jsem se vážně lekl, co se stalo."
„Je tam drbnutý nárazník..."
„Jo, dobře. To vyřeším ráno. Tak můžeme jít do postele?"
Nečekal na moji odpověď. Dal mi pusu, přehodil si mě přes rameno a odnesl do ložnice.
...
Já snad budu bourat častěji, napadlo mě později. Protože to co předvedl, by za to stálo! (Ale v duchu jsem doufala, že se mi to teď hodně dlouho nestane.)


 

 

Článek pro vás napsala Lucie Hartingerová
Avatar
Jak se ti líbí článek?
Ještě nikdo nehodnotil, buď první!
Loofe je univerzální expert :-D
Předchozí článek
Julie ztracená ve světle
Všechny články v sekci
Povídky - Láska
Aktivity (2)

 

 

Komentáře

Děláme co je v našich silách, aby byly zdejší diskuze co nejkvalitnější. Proto do nich také mohou přispívat pouze registrovaní členové. Pro zapojení do diskuze se přihlas. Pokud ještě nemáš účet, zaregistruj se, je to zdarma.

Zatím nikdo nevložil komentář - buď první!