Julie ztracená ve světle

Na modré obloze plulo pár bílých mraků. Můj vztah bylo popírání. Už nějakou dobu se mezi nás vkrádalo odcizení, ale já jsem to nechtěla vidět. Znovu se mi vrátil ten šílený rozhovor, který jsme spolu vedli těsně předtím, než ode mě odešel. Stála jsem v kuchyni a umývala nádobí. Vešel a dřív než jsem se stačila otočit, řekl:„Julie, musíme si promluvit. Chci se rozvést." „Proč?!" „Není to tebou. Ale něco se stalo.” Odmlčel se. Žaludek se mi stáhl. Nemohla jsem to pochopit. V hlavě mi hučelo a mně to připadalo jako bych se dívala na špatný nějaký film. Neříkala jsem nic, protože jsem byla příliš ochromená jeho slovy. Čekala jsem, jestli řekne ještě něco. Přece se z manželství neodchází bezdůvodně a jenom větou, že se jeden chce rozvést! To ticho nedělalo dobře ani jemu. A potom, jako by to chtěl mít za sebou co nejrychleji, se nadechl a řekl:„Už tě nemiluju. Čekám dítě s Julií z práce." Strašně ráda bych byla statečná, ale v krku se mi udělal obří knedlík a jediná moje touha bylo nic dalšího neslyšet. Celou dobu jsem chtěla děti, ale neměli jsme je, protože je nechtěl. Protože my jsme přece měli moře času! V životě jsem nic nerozbila schálně, až na ten talíř. V plné šíři jsem si to všechno uvědomila až později, když jsem uklízela střepy a přes slzy skoro neviděla.

Telefon začal zvonit. Natáhla jsem se a automaticky přejela prstem přes displej. A příliš pozdě si uvědomila, že je to příchozí hovor a ne budík. „Haló...?" „Ahoj, co děláš?” zazněl Karolínin zvonivý hlas. „Nechceš přijet? Příští víkend bude pouť.” „Jo, určitě. To zní fajn.” odpověděla jsem rozespale a při rychlém pohledu na hodiny zjistila, že je půl dvanácté. Zatraceně! Včerejškem definitivně skončilo moje manželství. Podepsané papíry i všechno ostatní. Jenom oslava a ředění nervů celou láhví vína nebyl ten nejšťastnější nápad. „Jenom mi potom dej vědět, který den přijedeš.” řekla Karolína. Její hlas vyzařoval vlnu pozitivní energie, která mi zoufale chyběla. Potřebovala jsem se něčeho chytit. Vcelku jedno čeho nebo koho. Ta strašná úzkost, která mě drásala zevnitř byla k nevydržení! A Karolína a cukrová vata bylo přesně to, co jsem potřebovala.

Odjet na pár dní na venkov byl dobrý nápad. Rozhodně jsem si odpočinula a díky Karolíně nabrala trochu optimismu. Ale po pár týdnech ve městě jsem se zase začínala cítit vyčerpaná a můj život mi připadal instantní. Jenom samé každodenní věci, práce a zase znovu dokola. Připadala jsem si jako osiřelá labuť. Bez opory, podpory a chuti jít dál. Byla jsem rozvedená a nešťastná. Ale je pravda, že nešťastná jsem byla už chvilku předtím, než se to celé úplně pokazilo. A pak, skoro rok po rozvodu, jsem potkala Filipa. Srazila jsem se s ním na ulici, když jsem pospíchala do divadla. Samozřejmě jsem šla pozdě! Dívala jsem se pod nohy, abych nezakopla a najednou bác! Neviděla jsem ho jít proti sobě. Složka s notami mi vypadla z ruky a rozsypala se. „Ježišmarja…” zaklela jsem tiše. Můj zoufalý výraz ho zřejmě přiměl se zastavit. A ten okamžik se mi zdál delší, než musel být. „Nezlobte se, pomůžu vám.” vychrlil ze sebe, jako by si až teď uvědomil, co se stalo. „To nic…” zamumlala jsem a rychle sbírala papíry. Ještěže většinu jsem měla slepených k sobě. „Opravdu se omlouvám. Viděl jsem vás až na poslední chvíli.” Napadlo mě, že jsem asi nebyla jediný slepýš v okolí a usmála se. „Já se taky omlouvám. Taky jsem vás neviděla.” Podívala jsem se na něj a teprve až teď střetla jeho oči a úsměv. Stálo mě hodně úsilí, aby mi ty papíry zase nevyletěly z ruky! Podal mi poslední noty a pomohl vstát. Svět se zastavil. „Promiňte, normálně to nedělám, ale nezašla byste někdy na sklenku vína nebo na kávu?” řekl. „Taky to normálně nedělám, ale ráda. Ale teď strašně spěchám.” vyhrkla jsem a začala lovit tužku v kabelce. Na kousek notového papíru jsem naškrábala svoje číslo a podala mu ho. „Díky.” usmál se. „Jsem Filip.” „Jsem Julie… ale už opravdu musím letět.” „Těšilo mě. Ozvu se.” Usmála jsem se a spěchala dál ulicí.

Můj život se následně začal odvíjet ve zběsilém tempu. V divadle se chystala nová premiéra a můj veškerý volný čas úspěšně zabíral Filip. Aniž bych sama pořádně věděla jak a kdy, najednou jsme bydleli spolu. Dalším mávnutím kouzelného proutku jsme stáli proti sobě a slibovali si nikdy nehynoucí lásku a úctu. A nakonec, když to zběsilé tempo začalo zpomalovat, byla jsem spokojená a těhotná.

Seděla jsem ve své oblíbené kavárně a čekala na Filipa. Právě jsem pozorovala ulici, jestli ho někde neuvidím, když jsem zaslechla útržek rozhovoru od vedlejšího stolu, kde seděla slečna s pánem. „Ono se říká, že lidé, kteří mají rádi hořké, mají sklony k nervovým onemocněním. Ale když vidím tebe, tak to asi není pravda…” řekl pán. „Mám ráda hořké kafe. Hořké jako láska!" řekla a zazubila se. Na jeho tváři se objevil zamyšlený úsměv. Nebyl schopný jí její tvrzení vyvrátit. Spíš naopak. Otočila jsem pohled zpátky k ulici, ale musela jsem se usmát. Pohladila jsem svoje kulaté bříško a natáhla se pro hrnek. Filip už stál na druhé straně chodníku a čekal, až bude možné přejít. Zamávala jsem na něj. Všiml si mě, usmál se a zamával zpátky.

Bylo lehce před půlnocí, když jsme projížděli spící vesnicí. „Za chvilku zhasnou světla.” řekla jsem spíš pro sebe a přemýšlela, kolikrát jsem se tady vracela domů za tmy. Vždycky to stálo za to. Hlavně v nocích, kdy měsíc byl v novu a nebylo vidět ani půl metru před sebe. Když jsme dojeli k domu, viděli jsme, že Karolína na nás čeká, protože se ještě svítilo. Vystoupila jsem z auta a podpatky se mi měkce zabořily do země. Filip vytáhl spící dítě. Při pohledu na ně se mi trochu zatočila hlava, protože jsem si ještě pořád připadala jako ve snu. Karolína už byla ve dveřích a objímala nás. „No to je pacholíček!” rozplývala se.

Zahrádka naproti kostelu byla slušně zaplněná. Lidé se potkávali, smáli, zdravili… Usměrňovali svoje děti, podávali jim pití a sladké. Slunce se opíralo do slunečníků nad zahrádkou a lehký vánek pofukoval a nadzvedával sukně, odfoukával klobouky a balónky. Teď byl čas jenom se potkat, posedět, zasmát se a dát si něco menšího na zub. Žádný prostor pro nikdy nekončící práci, osobní tragédie a slzy. Byl slunečný den a dobrá nálada místa a času nakazila za chvíli každého. A i z nás šla za chvilku silná záře.


 

 

Článek pro vás napsala Lucie Hartingerová
Avatar
Jak se ti líbí článek?
Ještě nikdo nehodnotil, buď první!
Loofe je univerzální expert :-D
Předchozí článek
Třešní na dortu
Všechny články v sekci
Povídky - Láska
Miniatura
Následující článek
Beatrix, už ne tak moc v klidu... kapitola 11
Aktivity (2)

 

 

Komentáře

Děláme co je v našich silách, aby byly zdejší diskuze co nejkvalitnější. Proto do nich také mohou přispívat pouze registrovaní členové. Pro zapojení do diskuze se přihlas. Pokud ještě nemáš účet, zaregistruj se, je to zdarma.

Zatím nikdo nevložil komentář - buď první!