SD Kapitola druhá: Dům

Literatura - Povídky Sci-fi/fantasy SD Kapitola druhá: Dům

Kroky se blížily. Mým směrem.
„Už je to v pořádku. Je omráčený."
Ten hlas nebyl Rogerův.
Opatrně jsem zvedla hlavu a uviděla hraběte. Vlastně jsem si nebyla jistá, jestli nebezpečí pominulo.
„Nejsi zraněná? Není ti nic?"
Neodpovídala jsem. Nebyla jsem schopná promluvit.
Pokusil se mě postavit na nohy, ale já jsem se zase málem sesunula na zem, neschopná stát. Měl chladné ruce, ale on zrovna neběžel přes půlku lesa. „Potřebuju chvilku."
Přehodil si moji ruku přes rameno, zvedl mě do náruče a prošel se mnou kolem ležícího Rogera. Ten vypadal jako kdyby spal.
„Není ti nic?" ptal se znovu.
„Jak jsi mě našel?" zeptala jsem se, příliš vyčerpaná a vyvedená z míry na to, abych se zmohla na vykání a slušné způsoby.
Vydechl úlevou.
„Kde ses tady tak najednou vzal?"
„Byl jsem se projít. A vy jste mi proběhli skoro pod nosem. V první chvíli to vypadalo, jako by tě honilo nějaké zvíře. Až potom jsem si všiml, že je to... člověk." Zastavil se a trochu si mě nadhodil. Nic jsem neříkala. Nesl mě dál a pokračoval. „Viděl jsem výraz v jeho tváři. Tak jsem se k němu nenápadně přiblížil a praštil ho do hlavy."
„Čím?"
„Nějakou větví, co ležela na zemi."
Chvíli jsme oba mlčeli. Byly slyšet jeho kroky a šumění větru. Les byl v noci úplně jiný než ve dne. Někde se ozvalo zakňučení. Trhla jsem sebou. Znělo to vážně děsivě. Bolestně.
A neznělo to úplně daleko.
„Jenom vlk." řekl klidně.
Jeho klid mě z nějakého důvodu přiměl trochu zpozornět. Najednou jsem si uvědomila, že nevím, kde jsme.
„Kam mě neseš? Musím jít domů."
V tu chvíli jsem uviděla světla domu. Jeho domu. Vesnice byla nejmíň půl hodiny vzdálená. A to velmi rychlým krokem. Kruci!
Ten dům vypadal zvenku strašidelně. Byla hluboká noc a ještě k tomu začínalo pršet. Navíc mě můj nečekaný zachránce stále držel v náruči. Kdybych se pokusila utéct... Ne. Dnes už neutíkám. Co se mnou asi udělá? No! To jsem si teda pomohla!
V myšlenkách jsem se vrátila k Rogerovi. Zůstal tam sám. Co když je přece jenom zraněný?! Co když ho najde a roztrhá nějaké divoké zvíře?! A teď ještě k tomu začíná pršet! Jestli k tomu ještě někdy dostanu příležitost, tak ho osobně roztrhnu! Všechno tohle je jeho vina!
„Co bude s Rogerem?"
Už jsme byli pod střechou u hlavních dveří. Opatrně mě postavil na zem, ale pořád mě přidržoval. Moje tělo bylo najednou tak strašně těžké.
„Bude v pořádku. Možná ho zítra bude bolet hlava." Spíš to konstatoval. Chytil mě za ruku, otevřel dveře a vedl dovnitř. Jak si mohl být tak jistý?!
Nikdy předtím jsem v žádném panském domě pořádně nebyla. Až teď. Celé místo vypadalo elegantně, ale zároveň smutně a zlověstně. Vstupní hala byla velmi světlá a prostorná. Vlastně docela útulně zařízená. Něco tu ale rušilo.
Posadil mě do křesla a se slovy:„Hned jsem zpátky." odešel.
Chtělo se mi spát, ale ten prostor, jako kdyby mi to nechtěl dovolit.
Proč je ten dům tak nepřátelský? Zatřepala jsem hlavou. Proč tady žije tak v ústraní? Kdo mu vaří a uklízí? Takový dům by uživil spousty a spousty lidí. Ale nikdo ze vsi tu nikdy nesloužil.
Moje myšlenky byly přerušeny. Vrátil se.
„Měla bych jít domů. Budou se o mě bát."
„Venku prší." řekl, lehce zaskočený. „Přespíš tady a ráno po snídani tě doprovodím domů."
Kruci! Já se nezvládnu ubránit, jestli se o něco pokusí!
Vyšli jsme po schodech nahoru a potom prošli chodbou. Všude viselo spoustu obrazů a všechny mě sledovaly ledovým pohledem. V jednu chvíli jsem měla pocit, že se hlavy na obrazech otáčí a prohlíží si mě. Přeběhl mi mráz po zádech. Postavy na některých obrazech byly velmi nezvykle oblečené.
Zastavili jsme se u velkých černých dveří.
Otevřel je a nechal mě projít první.
Stála jsem ve velké ložnici. Veškerý nábytek byl z černého dřeva. Naštěstí tu nebyly žádné další obrazy. Skoro celou protější stěnu zabíralo velké široké okno, které se táhlo od stropu až k podlaze. Na pravé straně pokoje byla velká postel s nebesy, na proti krb. Kousek dál byla komoda a mezi postelí, oknem a krbem byla pohovka.
„Čí je to pokoj?" Moje obavy se zřejmě vyplnily.
„Můj. Obávám se, že pokoj pro hosty není připravený." řekl a zavřel dveře.

Ležela jsem v posteli, zatímco on ležel na pohovce. V krbu dohoříval oheň.
Byla jsem unavená, ale nemohla jsem spát. Převalila jsem se na bok.
Věděla jsem, že nespí. Ten pokoj, temné kouty,ten nábytek, ta postel, on! Nic z toho mi nedovolovalo spát.
Převalila jsem se, už asi po sté, na druhou stranu. Venku už skoro nepršelo. Mraky se rozestupovaly a na nebi chvílemi jasně svítil měsíc. Skoro v úplňku.
Zvedl se a přešel k posteli. Lehl si vedle mě a chvilku jsme se na sebe dívali. Světlo měsíce dopadalo na jeho tvář. Bylo na něm něco nepříjemně znepokojujícího. Možná proto, že v měsíčním světle vypadal jako přízrak.
„Proč nespíš? zeptal se tiše.
„Nemůžu. Roger leží někde uprostřed lesa. Možná je zraněný. A doma se o mě určitě bojí, protože neví, kde jsem." V duchu jsem pokračovala ve svém výčtu.
Jsem v domě, který ostatní děsí, zřejmě už od doby, co ho postavili, v teple a pohodlí. A ještě k tomu všemu s tebou, ačkoli se téměř neznáme!
„Pokud jde o toho Rogera, ujišťuju tě, že zítra bude v naprostém pořádku. Poslal jsem pro něho dva sluhy. Až řekneš rodičům, co se stalo, jistě to pochopí. A pokud jde o mě, jsi tady v naprostém bezpečí. A teď už spi."
Jak to myslel, že pokud jde o něj?! Co si o sobě myslí?!
„Můžu se na něco zeptat?"
„Až ráno."
„Proč tady žiješ sám?"
Díval se na mě a nic neříkal.
„Jak jsi mě v tom lese našel? Byla jsem schovaná."
„Ráno."
...
Nespala jsem dobře. Měla jsem pocit, že nespím, ale občas mě něco vzbudilo.
Ráno jsem se probudila a připadala si, jako kdybych nespala sto let.
Můj hostitel už byl vzhůru. Byla jsem v pokoji sama.
...
Oblékla jsem se, pročesala si vlasy velkým stříbrným hřebenem, který ležel přihodně na komodě, umyla si obličej a prošla chodbou, kterou jsme včera přišli. Nevím, čím to bylo, ale tváře na obrazech mě zase pozorovaly. Jejich oči se za mnou se zájmem otáčely. Sklopila jsem hlavu a rychle prošla až do vstupní haly.
Pohled z vrchu schodiště na mě působil stejně podivně, jako na mě působil včera z křesla.
„Dobré ránko." ozval se za mnou ženský hlas. Otočila jsem se a uviděla postarší služebnou. Mile se na mě usmívala.
„Dobré ráno."
„Jsem Berta. Pojďte prosím za mnou, dovedu vás do jídelny." řekla, obešla mě a zamířila po schodech dolů. Tuhle ženu jsem nikdy předtím neviděla. Nebyla místní a v hlase měla cizí přízvuk.
Vedla mě domem a při tom si popěvovala nějakou melodii. Na její chůzi bylo něco zvláštního. Pohybovala se s takovou lehkostí, jako kdyby vůbec nedělala kroky. Což by byl nesmysl... Občas se otočila, aby se přesvědčila, že jdu za ní a potom se usmála. Vypadala, že má z něčeho radost. Mohlo jí být padesát, ale hopkala přede mnou jako malé dítě.
Dostaly jsme se do další chodby.
Hotový labyrint, tenhle dům! Dveře, kolem kterých jsme zrovna procházely, byly pootevřené. Na okamžik jsem zahlédla velkou pracovnu. Klidně bych byla ochotná si celý ten dům prohlédnout trochu víc...
Na konci chodby byly zavřené dveře. Berta šla stále přede mnou. Už jsme byly skoro u nich. Ona nezpomalila. Šla pořád dál a najednou těmi dveřmi prošla. Kruci! Zůstala jsem stát. To snad ne! Zpoza dveří se ozvalo pár tlumených slov. A potom se najednou otevřely a stál v nich, jak by řekl farář, ten ďábel s bledou tváří. Ustoupil stranou, abych mohla projít. Vešla jsem do velmi prostorné jídelny. Dominoval jí dlouhý stůl a řada velkých oken. Zase jedna podivně elegantní místnost! Kdo to proboha zařizoval!
Za stolem stála další služebná. O dost mladší než ta první.
Prošla jsem kolem toho ďábla. Vypadal velmi upraveně, oblečený v černém, jako vždycky. Díval se na mě omluvně, skoro provinile. Za jeho ramenem se vynořila Berta.
„Moc se omlouvám. Nějak jsem zapomněla..."
Trochu vyděšeně jsem se na ni usmála.
„Prosím, posaďte se a řekněte mi, co si dáte k snídani." řekla ta mladá a usmála se na mě.
Přešla jsem ke stolu, následována pánem domu.
„Vy taky umíte procházet zavřenými dveřmi?" zeptala jsem se mladší služebné, která vzápětí trochu zrudla.


 

 

Článek pro vás napsala Lucie Hartingerová
Avatar
Jak se ti líbí článek?
Ještě nikdo nehodnotil, buď první!
Loofe je univerzální expert :-D
Miniatura
Předchozí článek
SD Kapitola první: Les
Miniatura
Všechny články v sekci
Povídky - sci-fi/fantasy
Miniatura
Následující článek
SD Kapitola třetí: Cesta zpátky
Aktivity (1)

 

 

Komentáře

Děláme co je v našich silách, aby byly zdejší diskuze co nejkvalitnější. Proto do nich také mohou přispívat pouze registrovaní členové. Pro zapojení do diskuze se přihlas. Pokud ještě nemáš účet, zaregistruj se, je to zdarma.

Zatím nikdo nevložil komentář - buď první!