SD Kapitola první: Les

Ten den se nezdál být ničím vyjímečný.
Šla jsem lesem a přemýšlela o všem možném i nemožném. Od rána se stalo snad úplně všechno, tak se procházka zdála jako dobrý nápad.
Procházela jsem svými oblíbenými cestičkami a byla ráda, že jsem konečně sama. Občas jsem se na chvilku zastavila, protože zrovna dozrávaly lesní jahody a všude jich bylo plno.
Došla jsem nad louku na okraji lesa. Právě včas, abych zjistila, že je později než jsem si myslela, a abych viděla, že slunce už je moc nízko na to, abych se stihla domů vrátit za světla. Trochu mě zamrazilo.
Dalším důvodem ke znepokojení bylo, že dole na louce někdo stál. A já jsem si byla čím dál víc jistá tím, kdo to je.
Les, kterým jsem přišla, za mnou skončil a druhý začínal až kus pod loukou. A louka byla široká a nedala se obejít. A já jsem musela projít kolem něj.
Stál ke mně zády, ale já jsem moc dobře věděla, že je to právě ten podivný hrabě, z podivného sídla na opačném konci lesa, který se s nikým nestýká, a o kterém se ve vesnici povídají všelijaké věci.
Šla jsem co nejtišeji jsem uměla, jenomže se otočil, všimnul si mě a udělal pár kroků mým směrem.
Hlavou mi projelo hned několik šílených myšlenek, jenomže k mojí smůle jsem si byla téměř jistá, že ani utíkat by nemělo smysl.
Tak jsem se snažila jít nenápadně dál, jenomže za chvilku mě došel.
Zastavila jsem se a podívala se na něj.
Překvapilo mě, jak byl mladý. Hádala bych, že mohl být jenom o něco starší než já. Byl opravdu hezký, jenom jeho oči jako kdyby k němu nepatřily. Byly tak podivně hluboké, tajemné… až moc hluboké a tajemné.
Trochu se usmál a řekl:„Neměla byste chodit sama. Připozdívá se.”
Mimoděk jsem udělala krok zpátky.
Na jeho hlase bylo něco zvláštního, ale nevěděla jsem co.
Mluvil se mnou, jako by si mě pro něco vážil. Jako bych byla nějaká hraběnka.
„Chodím sem ráda, ale jak jste správně řekl, připozdívá se a já musím domů.” řekla jsem.
„Dovolte tedy, abych vás doprovodil. Nikdy nevíte, na jaké nebezpečí můžete sama narazit." 
„Děkuji, zvládnu to sama." vyhrkla jsem rychle, zatímco jsem koutkem oka zahlédla, že slunce právě zapadlo.
Zase se usmál a v tom úsměvu bylo něco přátelského. Nadechla jsem se, ale potom jsem si to rozmyslela a zůstala mlčet. 
„Doprovodím vás aspoň kousek. Beztak máme stejnou cestu." pronesl odhodlaně.
To jsme sice neměli, ale už jsem na to radši nic neříkala.
Mlčky mě doprovodil přes les až na jeho druhý okraj, kde stál hostinec mých rodičů.
Zastavil se a řekl:„Nepředpo­kládám, že by bylo vhodné, aby vás se mnou někdo viděl…”
„Děkuji za doprovod až domů.” odpověděla jsem.
Rozloučili jsme se a já jsem věděla, že se za mnou díval, dokud jsem nedošla až ke dvěřím.
...
Tu noc jsem nemohla spát. Kdykoli jsem zavřela oči, viděla jsem ho před sebou a pořád dokola se ke mně vracely útržky vět. Převalila jsem se na druhý bok, ale nepomohlo to. Ještěže měl tolik rozumu, že mě s ním nikdo neviděl. Všichni by šíleli a rodiče nejvíc!
Usnula jsem až skoro k ránu.
..
Někdo se mnou třásl. Chtělo se mi ještě spát. Vůbec jsem se nemohla přinutit vstát.
Ještě na chvilku jsem usnula. Probudilo mě další zatřesení. Mžouravě jsem se podívala po původci. Moje matka stála nade mnou a kroutila hlavou.
„Že se nestydíš. Víš kolik je hodin?"
To jsem sice nevěděla, ale bylo mi to úplně jedno.
O chvilku později jsem sešla do přízemí, kde jsem vrazila do bratra. Podíval se na mě a velice se bavil mým ospale rozmrzelým výrazem.
Poslala jsem ho do háje, ale jeho smích byl příliš nakažlivý.
...
A potom, stejně jako skoro každý večer jsem stála ve výčepu a obsluhovala hosty. Můj otec, zrovna nesl další džbán vína pánům u stolu v rohu. Podle oblečení šlo zřejmě o nějaké posly. Bylo už docela pozdě a hosté se pomalu vytráceli.
O desku výčepu se opřel Roger. „Nalej mi další!"
Byl opilý. Už zase. Měla jsem ho celkem ráda. Ne nijak vyjímečně, ale občas uměl být milý. Dělal čeledína u Johna Silvera, sedláka z okolí. Za práci vzít uměl. Ale rád se podíval sklenici na dno. A v takovém případě se z něj stávalo zvíře.
Měl na svědomí několik výtržností.
A nedávno zpřerážel pár kostí jednomu poslovi, který se s ním nad sklenicí pustil do hádky.
Podívala jsem se na něj. „Neměl jsi už dost?"
Naklonil se blíž ke mně a řekl:„Potřeboval bych s tebou něco... probrat."
No to jistě! Byl téměř na mol...
„Přijď ráno." Rozhodně s tebou teď nic probírat nebudu!
Otec došel až k němu a řekl:„Už jsi měl dost. Až zítra."
Roger se zamračil, ale věděl, že ho nepřepere. Můj otec byl větší a těžší než on a uměl se dobře prát. Navíc měl čistou hlavu, narozdíl od svých hostů.
Roger utrousil neslušnou poznámku a odešel.
Čtyřčlenná skupina u stolu u okna se dožadovala dalšího jídla a pití. Přešla jsem k jejich stolu, vzala jsem špinavé talíře, vyslechla si novou objednávku a zamířila do kuchyně. Moje sestra Annie zrovna omylem upustila kousek masa na zem. Jako střela se ode dveří přihnala kočka, chňapla maso a zase utekla ven. Annie prostě byla nešikovná a v tuto chvíli si pouze vysloužila několik káravých pohledů. Chtěla jsem zamířit zpátky do výčepu, ale zastavila mě matka.
„Počkej. Vynes prosím ještě zbytky prasatům."
Oblíbená to práce všech! Trochu otráveně jsem došla ke kýblu se zbytky. Opravdu už bylo načase.
Vyšla jsem z kuchyně zadními dveřmi ven.
Sypala jsem obsah nádoby do prasečího koryta, když moji pozornost upoutal nějaký cizí zvuk. Trhla jsem sebou a spatřila opilého Rogera. Tvářil se divně. Stál těsně u dveří, takže jsem kolem něho musela projít, když jsem šla ven. Byla jsem v pasti. Mezi mnou a hospodou stál Roger a za mnou byl les.
„Co tady děláš?!" slyšela jsem, jak mě můj vlastní hlas zradil.
Byla noc a svítil jenom měsíc a já jsem Rogerovi pořádně neviděla do tváře. Měla jsem pocit, že se zašklebil. Ve své opilosti udělal dva rychlé kroky směrem ke mně. Uskočila jsem, ale chytil mě za vlasy. Zaječela jsem. Hrubě mě přitáhl k sobě. „Ještě cekni a bude zle! Potřebuju ti něco..." zasyčel. Páchl alkoholem.
„Jdi do háje!" prudce jsem ho odstrčila. Zapotácel se. Nečekala jsem na nic. Otočila jsem se a utíkala do lesa.
...
Utíkala jsem jako o život. Po nějaké chvíli jsem se odvážila zpomalit. V boku mě bodalo, ale nebyla jsem si jistá, jestli jsem sama. V uších mi hučelo a skoro nic dalšího jsem neslyšela.
„Zastav, krucinál!" křičel za mnou Roger. Doufala jsem, že už jsem mu utekla, ale on běžel kousek za mnou. Opilost ho zpomalovala, ale byl silný a měl výdrž. Rychle jsem se ohlédla. Pořád na mě viděl. Nová vlna strachu mě přiměla k dalšímu běhu. Slyšela jsem za sebou tězký dech a občas nějakou nadávku. Jestli poběžíme ještě chvilku, vystřízliví a potom už mu neuteču. Pochopitelně jsem věděla, že utíkat lesem byla ta největší hloupost, jakou jsem mohla udělat. Ale už bylo pozdě!
Vyčerpaná a na hranici sil jsem se dostala k okraji prudšiho kopce. Ležely tam velké, nedávno pokácené stromy. Mohla bych se za ně rychle schovat. Měla jsem trochu větší náskok než předtím. Rogerův hlas byl vzdálenější, ale blížil se.
Nebyl čas. Musela jsem to zkusit. Rychle jsem seběhla asi k třetímu stromu a skrčila se za něj. Snažila jsem se dýchat co nejtišeji, ale moc to nešlo.
Kroky se přibližovaly a Roger těžce oddychoval. Slyšela jsem, jak se zastavil na vrchu kopce. Vítr zašuměl v korunách stromů a najednou se ozval Rogerův výkřik a potom pád něčeho těžkého na zem. A nastalo ticho.
Podivné, zneklidňující ticho. Ten výkřik zněl překvapeně.
Usilovně jsem přemýšlela, co se mohlo stát, ale neodvažovala jsem se vyhlédnout ze svého úkrytu. Mohla to být léčka.
Ani jsem nedutala. Měla jsem šílený strach a v uších mi hučelo ještě víc. Mohlo nás sledovat nějaké zvíře!
Co když Rogera napadl medvěd?!
Někde kousek ode mě praskla větvička. Někdo tu byl!
Schoulila jsem se ke stromu ještě víc a snažila se nevydat žádný zvuk. Už jsem nemohla utíkat! Byla jsem příliš vyčerpaná!
Zase bylo to hrozné ticho. Tlukot mého srdce musel být slyšet přes celý les.
Něco těžkého dopadlo kousek ode mě. Srdce mi vynechalo. Zavřela jsem oči. Roger nebo nějaká šelma mě našla. Byla jsem si tím tak jistá! A byla jsem si jistá tím, co přijde.
Možná mě v té tmě neuvidí. Kroky se blížily. Mým směrem.


 

 

Článek pro vás napsala Lucie Hartingerová
Avatar
Jak se ti líbí článek?
Ještě nikdo nehodnotil, buď první!
Loofe je univerzální expert :-D
Všechny články v sekci
Povídky - sci-fi/fantasy
Miniatura
Následující článek
SD Kapitola druhá: Dům
Aktivity (1)

 

 

Komentáře

Děláme co je v našich silách, aby byly zdejší diskuze co nejkvalitnější. Proto do nich také mohou přispívat pouze registrovaní členové. Pro zapojení do diskuze se přihlas. Pokud ještě nemáš účet, zaregistruj se, je to zdarma.

Zatím nikdo nevložil komentář - buď první!